zurück zur Hauptseite/zpět na hlavní stránku

Německá verze

Shiba je pravděpodobně nejstarší ze šesti příbuzných japonských plemen psů, nazývaných souhrnně "Nippon-inu", z nichž je akita největší a shiba nejmenší.

Předkové shiby se zřejmě dostali do Japonska z jihovýchodní Asie dávno před naším letopočtem. Již z doby kamenné jsou známy nálezy koster psů podobných dnešním shibám. I primitivní kresby a další artefakty z doby bronzové ukazují malé psy s postavenýma ušima a zvednutým, na hřbetě stočeným ocasem.

Současná shiba je výsledek cílevědomého výběru ze tří typů malých japonských psů – San´in, Shinshu a Mino. San´in, skvrnitý černobílý pes, byl větší než dnešní shiba, Shinshu byli převážně červení a měli měkkou, vlnitou podsadu a hrubé, ježaté pesíky. Mino byl dnešní shibě nejpodobnější. Byl zářivě sytě rudý. Všichni měli vztyčené uši, ocas stočený na hřbetě a hluboko posazené trojúhelníkové oči.

Stejně jako ostatní Nippon-inu byla shiba chována pro lov. Jméno shiba-inu volně přeloženo znamená "malý pes z lesa plného křoví" a ukazuje na výbornou použitelnost tohoto plemene pro lov pernaté drobné zvěře v hustém porostu.

Shiba byla často používána i k lovu velké zvěře jako prasat, jelenů a medvědů. Možná si někteří z vás vzpomenou na krásný japonský film Lovec medvědů, příběh starého lovce, jeho vnuka a jejich psů – byly to právě shiby, které ve filmu vytvořily hlavní roli.

Po roce 1854, kdy začal styk Japonska se západními zeměmi, byli do země importováni i západní psi. Byli velmi populární a tak nejen ve většině domácností vytlačili místní plemena psů, ale i velká část japonských psů jimi byla překřížena.

Nippon-inu byli zachráněni ve své čistotě jen díky odvážnému rozhodnutí japonského ministerstva vzdělání, které prohlásilo tato původní plemena za národní památku a z jejich čistého chovu udělalo otázku cti japonského národa.

V dnešním Japonsku je shiba velmi populární. V této přelidněné zemi nemají milovníci psů mnoho místa pro držení svých zvířat, a proto se specializují na malá plemena. I když trvá obliba západních plemen, ti, kteří dávají přednost přírodním plemenům, volí shibu.

Největším rezervoárem plemene je japonský venkov, kde shiba dodnes plní svou úlohu nepostradatelného pomocníka při lovu. Její život ve venkovských podmínkách však není lehký – není sice přímo psem-páriou, má svého pána, ale ten jí příliš péče nevěnuje, i když si jí velice cení. Feny shiby jsou zvyklé vrhnout svá štěňata bez pomoci v temných koutech studených kůlen, v dírách pod podlahou domu nebo v případě krajní nouze i v noře ve sněhu. Svá štěňata musí kojit velmi dlouho – nejméně 6 týdnů – aby nezašla hladem dříve, než jsou natolik pohyblivá, aby si mohla shánět potravu. Většina majitelů své psy sice krmí, ale převážně jen odpadky ze své kuchyně a i těmi v malém množství. Shiby dokážou pro svou obživu obratně ulovit jakoukoliv bílkovinnou kořist – a okamžitě ji po získání pohltí. Pozřou bez rozmýšlení chycené ptáky, myši, žáby, žížaly – prostě cokoliv, co může obohatit jejich chudý jídelníček. Snědí jakoukoliv stravitelnou rostlinnou potravu (brambory, zeleninu, ovoce, kořínky, sladké pupeny).

I shiba držená v evropské domácnosti si ponechává mnoho ze svých přirozených vlastností. Je skromná a potřebuje neuvěřitelně malé množství potravy. Miluje teplo a pohodlí měkkého lehátka. Je velmi čistotná a ukázněná – neničí věci v bytě ani v kotci a pokud má alespoň 2x denně možnost opustit obydlí, nikdy je neznečistí. Takto čistotná se snaží být již třítýdenní štěňata, která se pokouší odkutálet ze svého "doupěte" a svou potřebu udělat mimo ně. V šesti týdnech stáří jsou štěňata schopna s matkou vyběhnout z bytu – kotce a vyvenčit se mimo něj. Jestli to vždy stihnou, to je jiná věc – často je za utíkajícím štěnětem načůraná cestička, jak již není schopno vydržet. Shiby-matky se po celou dobu, co žijí se svými štěňaty, snaží po nich všechny exkrementy uklízet – a dělají to mnohdy i u štěňat starých několik měsíců.

Povaha shiby je velmi svérázná. Je velmi inteligentní a živá, svého pána miluje, ale neustále mu dává najevo, že ho až tak dalece ke svému životu nepotřebuje. Velmi rychle pochopí, co se od ní chce, ale když se žádaná věc příliš odlišuje od toho, co chce ona sama, udělá vše pro to, aby dosáhla svého záměru a pánův příkaz nevyplnila. Když je přistižena při nějaké nezbednosti, snaží se obratným manévrováním rozzlobeného pána uchlácholit a vyhnout se trestu. Má obrovskou škálu zvukových projevů od kňučení přes různé skřeky a skřípání k charakteristickému funění a vřískání. Umí vyvinout mnoho grimas a pro každou příležitost má připraven jiný škleb. Přitom se většinou svalí na záda, vrtí se a kroutí jako cirkusový klaun. Postižený majitel většinou nedokáže zachovat vážnou tvář – a provinilec ujde zaslouženému trestu.

Bohužel, trestání shiby se většinou stejně mine účinkem. Pokud je totiž přesvědčena, že pravda byla na její straně, bere trest jako svou momentální prohru a po malé chvíli stejně pokračuje v tom, za co jste ji právě ztrestali.

Stejně jako mnoho přírodních plemen, má i shiba vyvinuty obranné mechanismy, které mají především štěňatům pomoci přežít ve světě plném nástrah. Již asi od 10 dnů stáří se malá shiba brání uchopení tím, že se bleskurychle obrátí na záda a začne neočekávaně silným hlasem ječet. Nedá se předpokládat, že by tak pouze přivolávala na pomoc svou matku, protože silného útočníka by slabá a lehká fena stejně nezdolala, ale zřejmě křik na krátký okamžik nepřítele zmate natolik, že štěně stačí zmizet z jeho dosahu.

Tento odpor ke kontaktu s druhým tvorem v shibách přetrvává do dospělosti. Jsou poměrně nesnášenlivé k ostatním psům a i se svými potomky si nikdy nelehnou tak, aby se jejich těla dotýkala. Milují své soukromí a brání je i proti daleko silnějším soupeřům. Někteří povahově silní jedinci se celý život snaží být "prvním psem v domě", samci shiby nesnesou ve své blízkosti jiného psa a i od fen jiných, větších plemen vyžadují poslušnost.

V individualitě shib tkví i největší úskalí jejich chovu. Pokud chovatel nenavyká štěňata již od velmi útlého věku na tělesný kontakt s člověkem, převládne v povaze shiby její přirozený odpor k dotyku jiného živočicha a ona si nikdy na člověka nezvykne. Nebojí se ho, ale vyhýbá se kontaktu, nenechá se pohladit a jen neochotně si nechá nasadit obojek a připnout vodítko. Mnohé shiby takto narozené a odchované pouze v kotci lze chytit jen jako divoké zvíře – zatlačit je do kouta, ze kterého nemají možnost utéci. Kontaktu nezvyklá shiba ale není agresivní, při chycení rezignuje a dá se sebou manipulovat bez odporu. Bohužel ale existují i bázlivé rodiny, v Japonsku důsledně z chovu vyřazované, jejichž potomci jsou nervově velice labilní a nemají daleko k tomu svého pána i silně pokousat.

Shiba je přirozeně ostražitá a velmi dobře hlídá. Je zvědavá, a proto dokáže celý den sedět na okně a sledovat, co se děje na ulici. Každou nezvyklou událost, neznámý zvuk nebo pohyb ohlásí a dožaduje se, aby mohla být účastna řešení vzniklé situace. Je milým společníkem dětských her a neúnavným průvodcem na turistických výletech. Jen její zjev nese pro ni jisté velké nebezpečí – obličej shiby vykukující ze křoví může velmi snadno některému chtivému "čarostřelci" připomenout obličej lišky. Její jedinou nadějí pak může být to, že většina oněch horlivců neumí tak dobře mířit.

První shiby byly do naší vlasti dovezeny na jaře roku 1989 z Holandska.

Protože ve vrhu shiby bývá ojediněle více než jen několik štěňat (průměrně tři), je nárůst plemene i jinde ve světě poměrně malý. Výška: 35–40 cm. Váha: 9–14 kg.

© Hana Petrusová (Želeč)

PS. Z vlastní zkušenosti a z rozhovorů s jinými majiteli shib víme, že obzvláště mladé shiby mohou mít vysoce vyvinutý kousací pud. Rozkoušou potom v domě a na zahradě téměř všechno: nábytek, tapety, květiny, kůru na stromech. Rad, jak tomu předejít, není málo. Tak se má například vyhubovat ten zničený předmět (ne pes!), pes má dostat dost hraček nebo kostí na kousání, má mít hodně pohybu atd. Ale nepomohlo z toho nic. Zůstane jedině naděje, že tento pud všechno kousat časem sám přejde.