Standard NIPPO, vypracovaný ve 30. letech pro přírodní japonská plemena, byl shodný pro všech šest plemen – jeho úkolem bylo sjednotit co nejvíce exteriér těchto plemen tak, aby se odlišovala od sebe jen svou kohoutkovou výškou.

Během 60 let cílevědomého chovu zjistili chovatelé, že se jednotlivá plemena od původního standardu v některých znacích odchýlila a že je třeba vypracovat standardy nové, které by lépe vystihovaly specifické rysy toho kterého z nich.

Jako ostatní japonská přírodní plemena, i shiba dnešních dní vypadá jinak než tomu bylo v době, kdy ji pro moderní kynologii objevil a popsal doktor Saito.

Dnešní chov shiby se mimo Japonsko řídí standardem FCI z roku 1992, který byl Japonskem navržen.

Přestože se japonský standard shiby od standardu FCI liší pouze nepatrně a jen v nepříliš významných bodech, je způsob posouzení shib v zemi původu odlišný od posouzení mimojaponského. Tato odlišnost tkví ve dvou stěžejních bodech:

1. Japonci kladou velký důraz na povahové vlastnosti shiby.
2. Pro japonské chovatele a rozhodčí není tak důležitý standard ve svém úředním strohém znění, jako jeho výklad. Tento výklad a komentář standardu je stejně důležitý jako vlastní znění standardu a v Japonsku je považován za neoddělitelnou část celku, tj. japonský popis plemene, kterým se řídí rozhodčí, se skládá zcela oficiálně ze standardu plemene a jeho výkladu.

V této kapitole uvedeme výklad jednotlivých bodů standardu tak, jak byl uveden ve zpravodajích NIPPO a v knihách japonských expertů na shiby.

   Povaha 

Prvním bodem japonského standardu je oddíl nazývaný "Osobnost (shiby) a její projev".

V japonském posouzení se osobnost předváděného psa hodnotí až 15 body z možných 100, což je nejvyšší bodové ohodnocení pro jednu vlastnost nebo znak. Vidíme tedy, jak velký důraz kladou Japonci na povahu shib – na rozdíl od evropských a amerických rozhodčích a chovatelů.

To, co standard FCI odbyde jednou větou: Povaha věrná, ostražitá, velmi bystrá – rozebírá a popisuje NIPPO standard velmi podrobně.

Pro popsání souhrnných rysů osobnosti shiby mají Japonci tři výrazy:

KAN'I: neohroženost, odvážnost, smělost

RYOSEI: dobrá povaha

SOBOKU: přirozenost, nevyumělkovanost

Správný pes japonského přírodního plemene musí všechny tyto tři vlastnosti mít.

Co je KAN-I: Kan'i je nejdůležitější vlastností psa japonského plemene. Neznamená jen neohroženost, smělost, troufalost, ale především velkou duševní sílu, harmonii, vyrovnanost a sebevědomost. V Japonsku se psi-samci staví v kruhu proti sobě, tak jako teriéři v USA. Pes, který má kan'i stojí naprosto klidně tváří v tvář svému soku, dívá se mu klidně a pevně do očí. Ocas drží pevně na svém místě. Pokud pes pohledem uhýbá, těká, ukazuje bělmo, je neklidný nebo dokonce svěsí ocas, pak kan'i nemá a nemůže být nikdy dobře ohodnocen.

Co je RYOSEI: Dobrá povaha shiby, to je mírumilovná, přívětivá, věrná a milující povaha. Dobrá shiba musí být dobrý hlídací pes i dobrý společník – inteligentní, dobře ovladatelný, příjemný. Musí mít pronikavé smysly, ale přesto být poslušná a respektující svého pána.

Co je SOBOKU: Přirozenost, živost, čilost, nekomplikovanost a spontánnost, to je třetí ze základních složek osobnosti shiby. Dobrá shiba nemá být pompézní a vyumělkovaná, jako mnohá malá plemena psů, ale nesmí být ani příliš obyčejná a vulgární. Soboku značí přirozenou duševní krásu a harmonii psa.

Dobrá povaha shiby, její osobnost se všemi třemi popsanými rysy, je pro Japonce důležitější než jakýkoliv jiný tělesný znak nebo vlastnost. Tam, kde chovatelé a rozhodčí mimojaponských zemí hledí na zaúhlení končetin, tvar trupu, držení ocasu nebo počet zubů, vidí Japonec především silnou a neohroženou osobnost a teprve pak si všímá eventuelních exteriérových nedostatků. Psu, který je osobnost, mohou být mnohé nedostatky prominuty, ale tomu, který má špatnou povahu ani sebevětší krása nepomůže.

Tento odlišný pohled na předváděná zvířata vede často k rozdílům v hodnocení jednoho a toho samého zvířete evropským a japonským rozhodčím. Zatímco se rozhodčí FCI řídí a musí řídit zněním standardu FCI, Japonec se více zajímá o povahové rysy psa a to, jak odpovídá psychice japonských přírodních plemen.

Proto je import chovných jedinců z Japonska komplikovaný – psi, které si Japonci nejvíce cení a kteří mají nejvyšší ocenění z výstav (a jsou nesmírně drazí, někdy i 100.000 dolarů) se příliš mimojaponské představě krásné shiby neblíží a své úspěchy na výstavách mimo Japonsko nikdy nezopakují.

   Celkový vzhled a základní tělesné proporce 

Standard NIPPO žádá, aby pes i fena měli dobře vyvážená, proporční těla, dobře vyvinuté svalstvo, poměr kohoutkové výšky a délky trupu u psa 10:11, u feny o něco více. Kohoutková výška psa 39,5 cm, feny 36,5 cm s tolerancí plus-minus 1,5 cm. Rozdíl mezi psem a fenou musí být vždy patrný.

Standard FCI tento popis plememe téměř přejímá, neklade ale důraz na výrazný pohlavní dimorfismus plemene. Také kohoutková výška je mírně upravena směrem nahoru – pes střed 40 cm, fena 37 cm.

Japonští chovatelé a rozhodčí kladou velký důraz na pohlavní výraz shib. Na první pohled musí být na psu patrné, že je to samec – jeho kostra musí být silnější, svalstvo objemnější, hlava velká, široká s výraznými lícemi (jako plné pytlíky) a krátkým nosem. Pohled oka a celkové držení hlavy musí být sebevědomé a pánovité. Naopak fena musí mít vždy kostru jemnější, svalstvo méně vyvinuté, trup štíhlejší, výraz očí a celého držení těla přátelský a mírný. Nezáleží na kohoutkové výšce jedince – i malý pes musí být výrazný samec a i velká fena nesmí působit hrubým a samčím dojmem.

Dalším velmi důležitým bodem celkové charakteristiky shiby je její vyváženost, proporcionalita, harmonie všech tělesných částí. I hlavu musí mít v rovnováze, vzájemné harmonii velikost a tvar nosu, mozkovny, očí a uší.

Harmonií psa myslíme soulad všech partií jeho těla, od kostry po sebemenší detaily. Pouze vyvážený celek může lahodit oku a je schopen správně fungovat.

Dlouhé nohy neharmonují se zavalitým tělem, malé ucho nesluší velké objemné hlavě. Pes, který má velkou hlavu a silné plece, ale slabou záď, není dobře vyvážený a pohled na něj není pěkný. Krátká záď a strmé končetiny mají za důsledek vady pohybu a ztrátu harmonie jednotlivých chodů. Pouze správně vyvážená, proporční a harmonická shiba je přirozeně krásná a je schopna plnit správně své funkce.

Na nákresu č. 1 udáváme ideální poměr jednotlivých partií těla shiby, jak je žádá japonský výklad standardu.

1) Ideální tělesné proporce:

A: přední část trupu

B: střední část trupu

C: záď

D: hloubka hrudníku

E: výška loktu od země

E+D = výška v kohoutku

F: délka trupu

G: délka nosu

H: délka mozkovny

H+G = délka hlavy

 

Ideální poměry:	výška v kohoutku	100%
	délka trupu	110%
	obvod zápěstí	19-20%
	šířka v kyčlích	28-30%
	hloubka hrudníku	45-50%
	obvod hrudníku	116-120%
	šířka prsou	36-38%

 

pokud je délka trupu 100%, pak je	přední část trupu (A)	28,5%
	střední část trupu (B)	43%
	záď (C)	28,5%
pokud je délka hlavy 100%, pak je	délka nosu (G)	40%
	délka mozkovny (H)	60%
	šířka lící	56-58%

   Uši 

Postavené uši jsou rozpoznávacím znakem shiby a jejich důležitost pro celkový vzhled plemene nelze podceňovat. Spolu s ocasem neseným přes hřbet, dávají uši shibě typický vzhled a jedinec s ušima svěšenýma by jen těžko mohl být za shibu považován.

Standard shiby žádá ucho poměrně malé, ale jeho velikost musí být vždy posuzována ve vztahu k velikosti hlavy. Ucho příliš velké u jednoho psa může být korektní u jiného s větší hlavou. Nelze tedy přesně udat ideální délku ucha, ale vždy je nutno ji posuzovat individuálně podle ostatních proporcí psa. Častěji se vyskytují uši příliš velké než příliš malé.

Ucho shiby má tvar rovnoramenného trojúhelníku, kdy stejně dlouhá ramena jsou stranami boltce.

Nejčastějšími vadami tvaru a nasazení ucha jsou uši nasazené příliš na stranách hlavy a vykloněné do stran, uši nasazené příliš blízko u sebe a stáčející se špičkami k sobě. Za nejhorší vadu jsou považovány uši sice dobře nasazené, ale ne trojúhelníkového tvaru.

Ucho shiby je mírně prohnuté a stočené do menšího kalichu. Méně žádoucí, ale ne vysloveně vadné držení ucha je ucho silně stočeně do hlubokého kalichu, velmi úzké při sve základně a tvořící téměř úzkou rourku. Opakem stočeného ucha je ucho zcela otevřené, ploché, široké u své základny. Extrémně ploché, otevřené ucho je méně žádoucí než extrémně uzavřené, ale ideál leží uprostřed těchto dvou extrémů.

Standard říká, že ucho shiby je mírně kupředu nakloněné. Vyjádříme-li si naklonění ucha ve stupních, je ideální poměr tento: prodloužíme-li rovinu temene hlavy přímkou A, má přední strana ucha B svírat s touto přímkou úhel 90°, být k níkolmá. Zadní strana ucha C pak s rovinou temene A svírá úhel 60°. Úhel špičky ucha C-B je 30°. Samozřejmě je třeba tyto úhly brát jako ideální stav při dokonale plochém temeni hlavy. Častěji se u shib objevuje mozkovna mírně klenutá a pak nelze takovéto úhly změřit.

Mnoho shib má uši nakloněné kupředu více, podobně jako akita a ještě častější jsou shiby, jejichž uši jsou velmi vzpřímené a nedostatečně kupředu skloněné.

Při pohledu zepředu nesmí být uši nasazeny ani příliš vysoko ani příliš nízko po stranách hlavy. Jsou-li uši příliš vysoko, je vzdálenost mezi nimi příliš malá a obličej shiby ztrácí svůj typický výraz. Leží-li příliš nízko, přestává být temeno hlavy ploché, začne budit dojem zaoblené, jablkovité lebky.

Při pohledu zboku nesmí být uši ani příliš vpředu nad očima, ani příliš vzadu u týlu lebky. Za ušima posazenýma příliš vpředu vidíme totiž ještě pokračovat lebku a hlavně zde vynikne výrazný týlní hrbol. Plynulá linie přechodu hlavy do krku se tak naruší. Je-li ucho položeno příliš vzadu na lebce, má pes příliš vysoké čelo, dlouhé od očí k uším, hlava dostává jiný tvar a hloupý, ovčí výraz.

Držení uší je u shiby nejen ukazatelem jejího momentálního rozpoložení, ale i její povahy. Pes, který se pohybuje, odpočívá nebo se nudí, drží často uši polosvěšené po stranách hlavy nebo dokonce je skládá do týla. Jakmile se však zastaví, zpozorní a začne se o něco zajímat, musí držet uši pevně vztyčené. Stejně tak ve výstavním kruhu musí mít shiba neustále uši vztyčené a stočené směrem kupředu – tak dává najevo pevnost svého charakteru, své kan'i.

Shiby špatných povah, bázlivé, submisivní, skládají uši na plocho, stříhají jimi – dávají najevo svůj strach a podřízenost.

Chrupavka ušních boltců shiby má být poměrně silná, celé ucho je na pohmat tlusté, velmi pevné. Jen ucho s pevnou a silnou chrupavkou může dobře apevně stát. Uši s měkkými, tenkými boltci jsou u shiby silně nežádoucí, kdežto příliš silné jsou tolerovány.

   Oči 

Tvar oka shiby je dán tvarem horního a spodního víčka, tedy tvarem oční štěrbiny v klidovém stavu. Tvar oka musí být vždy pozorován tehdy, kdy je pes v klidu a stojí ve stínu (oči má zastíněny). Jestliže je pes vzrušený, hledí na kořist nebo na svého soupeře, má oči široce rozevřeny a téměř okrouhlé. Když mu do nich naopak svítí slunce, stáhne víčka do úzké štěrbiny. V normálním klidovém stavu je oko shiby trojúhelníkové, více otevřené u vnitřních koutků a užší u vnějších.

U shiby dáváme přednost malým očím. Velmi zřídka se vyskytují oči příliš malé a hluboko posazené, zato dost časté jsou oči velké, příliš otevřené, okrouhlé a vyvalené. Ze všech přírodních japonských plemen má shiba relativně největší oči – je to dáno tím, že je ztěchto plemen nejmenší a že se oční bulva nikdy ve svém objemu nezmenšuje tak, jako jiné rozměry psa, např. kohoutková výška. Je tedy oko shiby v poměru k hlavě daleko větší než třeba oko akity. Také z tohoto důvodu je hranice mezi dobrým a velkým okem u shiby tak nepatrná, kdežto u velkých plemen se velké oči vyskytují jen velice zřídka.

Uložení oka je dáno dvěma faktory – tím, jak daleko leží oči od sebe a tím, jak šikmo jsou uloženy v lebce.

Na obrázku vidíme správně položené oko (B) – šikměji než u akity (C), ale méně šikmé, než mají ostatní čtyři japonská plemena (A).

Vzdálenost očí od sebe dává obličeji shiby různý charakter. Oči uložené blízko u sebe budí dojem šilhavosti, prohnanosti a neupřímnosti, kdežto oči příliš daleko od sebe položené dělají obličej prázdným, tupým a neinteligentním.

Pro posuzování shiby je důležitý i výraz očí, i když se o něm standard FCI opět nezmiňuje. Pohled psa musí být sebevědomý až drzý, živý, veselý a taškářský. Musí ukazovat vysokou inteligenci a dobrý charakter psa. Pohled feny má být mírný, něžný, veselý a živý, ale za chybu se považuje uhýbavý, nejistý nebo ustrašený pohled, který prozrazuje vady povahy.

   Hlava 

Hlava je velmi důležitá část exteriéru psa. Není významná jen pro celkový vzhled psa, ale i ze dvou dalších důvodů:

a) výraz obličeje vyjadřuje charakter a temperament jedince
b) utváření a síla hlavy mu dávají správný pohlavní výraz.

Při hodnocení hlavy shiby bereme v úvahu jak její stavbu (šířku, hloubku), tak i její výraz – projev povahy, nálady, temperamentu.

Hlavu psa dělíme na část mozkovou (mozkovnu) a čenichovou (čenich, nos). Čenichová partie je tvořena čelistmi a měří se od počátku nosní houby po spojnici očí (stop). Odspojnice očí začíná mozková část lebky, která končí týlním hrbolem. Standard shiby ani jeho japonský výklad sice přesně neudává, jak dlouhá by měla hlava být v poměru k tělu, ale vyžaduje, aby byla přiměřená celkové velikosti psa a jeho pohlaví. Důležitý je poměr čenichové a mozkové části lebky, který by měl být 40:60, tedy nos mírně kratší než zbytek hlavy. Na nose shiby popisujeme šířku, délku čelistí, tvar nosního hřbetu (vrchní linie nosu), pysky, barvu nosní houby a obsah ústní dutiny.

Standard shiby žádá krátké, silné čelisti jako podklad kratšího a silného nosu. U fen je samozřejmě tolerován jemnější čenich, ale jako chyba musí být hodnocen čenich špičatý. Je žádoucí, aby nejen pod očima, ale i v místě nosní houby byl čenich silný, hluboký a široký, na průřezu kruhový nebo mírně zezhora zploštělý. Ze strany musí být plný, zaoblený. Nos plochý ze stran je vadný.

Hřbet nosu shiby musí být rovný a jakýkoliv jiný tvar má být považován za vadu (zdvižená nosní houba jako u pointra nebo naopak klabonos jako u bulteriéra).

Pysky shiby jsou suché, bez záhybů a volných koutků, poměrně masité a dobře přilehlé k čelistem. Okraje pysků jsou tmavě pigmentované.

Nosní houba shiby má vždy být černá, pouze u světlejších jedinců může být tolerováno horší probarvení (nosní houba není sytě černá, ale šedavá).

Čelisti shiby se mají setkávat v nůžkovém skusu. Původní standard toleroval ale všechny druhy skusu – jako přípustný u shiby udával nůžkový a klešťový a mírný předkus a podkus považoval jen za malou vadu. Později byl ale jako jediný správný uveden nůžkový skus a ostatní byly prohlášeny za vadné. Dodnes se ale setkáváme se shibami, které mají různě nepravidelné čelisti jako důsledek dlouholeté tolerance všech typů skusu.

Velký důraz klade japonský standard a jeho výklad na dobrý tvar a velikost zubů. Chce zuby silné, dobře vyvinuté, velké a zdravé. O počtu zubů se standard nezmiňuje a proto není menší chybění zubů na výstavách FCI nijak penalizováno. V Japonsku je ale asi od roku 1994 vyžadována plnochrupost shib (viz obrázek) a v současné době není možno, aby na výstavách NIPPO byla jako "výborná" oceněna shiba s nekompletním chrupem.

Japonský výklad standardu vyžaduje, aby sliznice uvnitř tlamy a jazyk byly u shiby růžové. Jako přípustné povoluje menší množství malých černých teček na jazyku, ale větší tmavé skvrny považuje za vadu, dokládající křížení shiby s jinými plemeny.

Nos shiby by se měl plynule rozšiřovat do lící a mozkové části hlavy. Nos, který je od lící ostře oddělen, má vadný tvar a má být hodnocen jako chybný.

Silně vyvinuté, pytlíkovitě objemné líce určují šířku hlavy shiby a dávají jí charakteristický vzhled. Jsou pro toto plemeno typické stejně jako pro rhodézského ridgebacka obrácená srst na zádech nebo pro štěně šarpeje vrásky.

Při pohledu zepředu musí shiba budit dojem syslíka, který si právě své ústní kapsy nacpal potravou.

Přechod od čenichové partie do mozkové – stop – je u shiby dobře patrný. Znamená to, že hlava shiby nesmí probíhat v jedné přímé linii (např. jako u bulteriéra), ale také nesmí být odstup příliš velký (jako třeba u boxera). Partie mezi očima je u shiby vždy mírně vmáčknutá dovnitř hlavy, tvoří mírnou čelní rýhu. Chybění této prohlubně (mezi očima je rovná nebo vypouklá plocha) je vada. Rovněž ale příliš hluboká, zaříznutá brázda není žádoucí.

Mozkovna shiby je široká a hluboká a zezhora musí být vždycky plochá. Klenutá hlava je vada a má být hodnocena snížením známky. Rovina temene má vždy být rovnoběžná s rovinou nosního hřbetu (viz obraz 5), rovina stopu svírá s těmito rovnoběžkami u ideální hlavy úhel asi 45°.

	5) Profil hlavy: Chybný:   příliš malý stop   linie mozkovny a nosu   příliš blízko u sebe
	Chybný:   příliš velký stop   linie mozkovny a nosu   příliš daleko od sebe
	Správný:   žádoucí stop

   Krk 

Krk shiby by měl být silny a svalnatý, protože na jeho kvalitě závisí držení hlavy a celý postoj zvířete.

V pozorném postoji drží shiba hlavu zvednutou a krk velmi vzpřímený – jeho linie svírá s linií hřbetu minimálně úhel 50°.

Svrchní strana krku, šíje, by vždy měla být mírně klenutá jako plynulé prodloužení zátylku a linie kupředu nakloněných uší.

Standard neudává délku krku, ale žádá, aby vždy ladil s ostatními tělesnými proporcemi.

Krk shiby je kratší než krk středně velkých japonských plemen. Pravděpodobně je to proto, že se shiba pohybovala v terénu, kde by pro ni dlouhý krk byl nevýhodný.

Kůže na krku musí být pevná a přilehlá, smí pouze tvořit podbradek, který zvýrazňuje objem lící, ale nesmí viset níže na hrdle a tvořit lalok.

   Končetiny a pohyb 

Hrudní končetiny tvoří zhruba polovinu kohoutkové výšky psa a z jeho celkové váhy nesou 60% (40% připadá na pánevní končetiny).

Je tedy zřejmé, že dobrý postoj a pohyb shiby závisí na dobrém zaúhlení, postavení a síle jejích hrudních končetin.

Shiba by měla mít poměrně silnou kostru končetin a dobře vyvinuté svalstvo. U obou párů končetin je žádoucí průměrné zaúhlení – ani ne příliš otevřené,strmé klouby, ani ne příliš sevřené, přeúhlené. Měla by mít dobře vyvinuté velké lopatky, šikmo uložené, které by měly s ramenní kostí svírat zhruba úhel 105-110°. Tím by úhel lopatky a ramene tvořil předhrudí, které u shiby rádi vidíme a ramenní kost by směřovala dostatečně šikmo dozadu, aby byla končetina dobře zaúhlená. U shib se ale často setkáváme s nedostatečně vyvinutým předhrudím a příliš otevřenými ramenními klouby. Pak je úhel lopatky s ramenem větší – 120-130°, celá končetina je příliš strmá a budí dojem, že je předsazená před trupem.

Pokud není toto strmější úhlení spojeno s vadami pohybu, nelze ho považovat za vážnější vadu – je jen méně žádoucí. Za vadu je ale nutno považovat špatný postoj – vybočení loktů, které bývá spojeno s dalšími vadami na hrudní končetině.

Lokty shiby musí být přiloženy k trupu a pohybovat se v přímém směru kupředu a dozadu.

Předloktí, část končetiny od lokte k zápěstí, mají být silná, vždy kolmá k zemi, bez znatelných zakřivení nebo hrbolů. Postoj končetin – vzdálenost od sebe – je dán šířkou hrudi a celkovou mohutností psa. Na šířce postoje je nejrychleji vidět, zda je kostra psa slabá a hrudník malo vyvinutý = postoj je úzký, nebo zda jde naopak o psa příliš zavalitého se sudovitým hrudníkem = postoj široký.

Dobrý krok shiby je dán nejen uložením lopatky a loktů, ale i tvarem zápěstí a tlapek.

Zápěstí hrudních končetin je mírně šikmé, aby odpružilo nárazy končetiny na tvrdý povrch terénu, tlapky mají být okrouhlé (kočičí) s pevně sevřenými, vysoce klenutými prsty. Ploché tlapky s málo klenutými prsty jsou krajně nežádoucí, stejně tak jako rozevřené či protáhlé (zaječí) tlapky. Objem tlapek hrudních končetin je asi o jednu čtvrtinu větší než tlapek pánevních.

Drápy jsou silné a krátké. U správně stavěné tlapky se samy dobře obrušují a není třeba se jim zvlášť věnovat. Nejoblíbenější jsou tmavě pigmentované drápy, ale pokud má pes na nohou větší bílé znaky, pigment se u drápů ztrácí a ty jsou pak růžové.

Pánevní končetiny jsou motorem pohybu psa, proto musí být velmi silné a pohyblivé. Protože nejsilnější pohyb přímo vpřed mohou mít jen dobře zaúhlené a postavené končetiny, klade japonský standard velký důraz na tvar pánevních končetin shiby. Každou slabost nebo nesrovnalost ve stavbě považuje za velmi vážnou vadu.

Shiba nemá pánevní končetiny příliš ostře úhlené – přeúhlené, ale neměla by je mít ani příliš strmé.

Ideální zaúhlení je dáno velikostí úhlu mezi stehenní kostí a bércem (koleno), který by měl mít asi 120-125° a úhlem paty (hlezna), který je otevřenější a má asi 145-150°.

Nejčastější vadou pánevních končetin je jejich poměrná strmost, která je dána otevřením všech kloubů (kyčelní, kolenní a hlezenní). Bohužel se špatným utvářením kloubů pánevní končetiny přichází i závažné dědičné defekty jako je nedostatečné dotvoření kyčelního kloubu (dysplazie k.k.) a vadné utváření kolenního kloubu (luxace patelly).

Při pohledu zezadu na pánevní končetiny, vidíme i další vady postoje. Zatímco při správném postoji směřují končetiny kolmo k zemi přiměřeně daleko od sebe, u některých shib se setkáváme s úzkým postojem (který je spojen s úzkou zádí a slabou pánví) nebo s vadným tvarem hlezenních kloubů (vbočení, vybočení ).

Nesprávné zaúhlení a postavení končetiny mají velký vliv na kvalitu pohybu shiby. Japonci vždy žádají volný, lehký, živý a elegantní chod a své psy před výstavou trénují až 20 km dlouhým každodenním během, aby se v kruhu pohybovali lehce a byli ztělesněním sportovní zdatnosti.

Protože hrudní i pánevní končetiny pracují v pohybu spolu, je jejich vzájemná harmonie nezbytná. Zaúhlení hrudních končetin musí odpovídat pánevním. Jsou-li oba páry zaúhleny správně, nemůže být pohyb jiný než správný. Pokud jsou končetiny zaúhleny nestejně, je pohyb lepší, když jsou hrudní končetiny strmější a pánevní více úhlené než naopak. Stejně tak má na pohyb shiby vliv síla kostry, osvalení končetin a jejich délka. Pohyb příliš dlouhých nebo příliš krátkých končetin není nikdy harmonický, stejně tak jako pohyb takového psa, který má hrudní končetiny slabé a pánevní příliš dlouhé a svalnaté.

   Trup 

Trup shiby je tvořen poměrně silným hrudníkem (udává se, že jeho hmotnost je zhruba 45-50% z celkové hmotnosti psa), silnými bedry a širokou zádí. Hřbetní linie musí být vždy rovná a přiměřeně k velikosti psa a jeho pohlaví svalnatá. Délka trupu shiby (měřená od výběžku prsní kosti k sedacím hrbolům) je o něco větší než její kohoutková výška (měřená těsně za lokty), ale hřbetní linie, tedy to, co pozorujeme mezi nasazením krku a kořenem ocasu, by v ideálním případě měla být s kohoutkovou výškou shodná nebo kratší.

Z nákresu 1 vidime, že japonský výklad standardu považuje za ideální délku hřbetu (délka střední části trupu + zádi B+C) 71,5% z celkové délky trupu.

Pak tedy například u psa vysokého 40 cm je ideální délka trupu 44 cm a ideální délka hřbetní linie 28,6 cm.

Ideálně proporční pes se nám na první pohled jeví jako čtvercový nebo kratší. Většina shib těmto ideálním mírám neodpovídá. Jsou delšího rámce, především feny. Delší tělesný rámec samozřejmě není příliš žádoucí, ale není to tak závažný nedostatek, že by pro něj bylo hůře oceněno zvíře jinak kvalitní a dobré povahy. Pokud je hřbet pevný, svalnatý a v rovnováze s ostatním tělem, může být větší délka tolerována.

Nejčastější vadou hřbetní linie je tzv. kapří hřbet, kdy se hřbetní linie zvedá vzhůru s nejvyšším bodem klenutí v prostředku hřbetu. Kapří hřbet může být důsledek vrozené vady postavení obratlů nebo to bývá i důsledek zhoršeného zdravotního stavu psa – pes nemocný, trpící parazity, prochladlý a také bázlivý, mívá nahrbený kapří hřbet.

Opakem kapřího hřbetu je pronesená, měkká hřbetní linie, která – pokud není vrozenou vadou – se častěji objevuje u obézních psů a fen předčasně krytých (použitých do chovu).

Význačnou částí trupu a polovinou kohoutkové výšky psa je hrudník, který u shiby má vždy mít vejčitý průměr (špička vajíčka je prsní kost na spodu hrudníku). Slabý hrudník s plochými boky, úzkou prsní kostí a vystouplými, málo osvalenými trny obratlů se objevuje častěji u fen a je vysoce nežádoucí, protože bývá spojen s celkově slabou konstitucí.

Naopak sudovitý hrudník s téměř kruhovým průřezem mají spíše psi a ani ten by neměl být tolerován.

Důležitou částí hrudníku je předhrudí – prsa, tedy partie, která je před hrudními končetinami. Její kostní podklad je tvořen jednak výběžkem prsní kosti, jednak ramenními klouby. U shiby jsou preferována dobře vyvinutá prsa, správně tvarovaná a vyplněná svalstvem, která ukazují na dobré uložení a zaúhlení hrudní končetiny a prostornost hrudníku.

   Ocas 

Ocas psa je stejně jako hlava typický pro dané plemeno a svým tvarem dokresluje jeho celkový vzhled.

Ocas shiby je stejně jako u ostatních pěti japonských přírodních plemen vysoko nasazený, stočený nad hřbetem, poměrně silný a dobře osrstěný. Natažený má dosahovat téměř ke hleznům a jakýkoliv náznak zkrácení ocasu má být posuzován jako vada.

Vysoko nasazený ocas silně dopředu překlopený pomáhá dotvářet dojem kompaktnosti psa a je důležitý pro projevy jeho charakteru. Vysoko nasazený ocas pes jen málokdy sklápí. Ocas nízko nasazený pod linií hřbetu je nejen vadný, ale i nepěkný. Bývá často hůře tvarován i hůře nesen a pes ho velmi snadno při sebemenším rozrušení svěsí dolů. Speciálně u fen je nízko nasazený ocas nevýhodný – mnohé znich bývají psychicky labilní, nízko nasazený ocas nesou níže a ve výstavním kruhu se špatně prezentují.

V hodnocení ocasu se japonská představa poněkud liší od toho, co si představujeme my podle standardu FCI.

Standard FCI i NIPPO říká: Ocas stočený nebo šavlovitý. Za ideální a nejvíce žádoucí považují Japonci ocas stočený do jednoduché smyčky (1). Ten je podle nich vrcholem krásy a účelnosti.

Dávají mu přednost před dvojitou nebo poloviční smyčkou.

Z dvojitých smyček pak upřednostňují typ, kdy je ocas položen na straně zádi, kdežto typ 2, kdy je stočen nad hřbetem, považují za méně žádoucí.

Rovněž srpovitý ocas 3 považují za správný, šavlovitý – typ 4 také akceptují.

My tak přísně nerozlišujeme různé druhy stočení ocasu a v jeho posouzení spíše hledímen a vhodnost toho kterého do chovu.

Krajně nežádoucí je ocas, který je krátký. Jedinec se zkráceným ocasem by neměl být užit k dalšímu chovu.

Výhodou dvakrát stočeného ocasu je to, že je vždy poměrně dlouhý. U jedince s dvojitou smyčkou, ať již jakkoliv nesenou, nehrozí nebezpečí dědičného zkracování ocasu.

I když je šavlovitý ocas u shiby standardní, není hezký a jedinec s takovým ocasem by jistě neupoutal rozhodčího natolik, aby ho umístil na přední pozici. Problém šavlovitých ocasů je to, že velmi často bývají kratší. V chovu by vždy měl být jedinec s šavlovitým ocasem spojen s partnerem, který má ocas stočený.

   Srst 

Na srsti shiby nás zajímá její kvalita a rozložení na těle a pak její vybarvení.

Shiba má klasickou dvojí, tzv. patrovou srst, tvořenou krycí srstí, pevnějšímí a lesklými, vždy rovnými pesíky a podsadou, která je velmi hustá, měkká, matná a velmi mastná.

Díky husté podsadě odstupují pesíky na trupu shiby od kůže v úhlu 45° a více. Tato zvláštní podsada umožňuje shibám bez jakýchkoliv problémů přestát nepřízeň počasí – déšť, vítr, sníh a mráz – a jejich majitelům dělá obrovské potíže při koupání shiby. Zdravá srst dobře živené shiby se sama nikdy nepromočí a má velkou samočistící schopnost.

Standard neudává žádnou preferovanou délku srsti shiby, ale toto plemeno je považováno spíše za krátkosrsté. Není tedy žádoucí příliš dlouhá srst na kterékoliv tělesné partii.

Nejkratší srst mají shiby na obličeji a končetinách, delší na trupu a nejdelší na krku a ocase. Srst na ocase stojí téměř kolmo, je hodně otevřená a dělá dojem plnosti chvostu. Japonci říkají, že vypadá, jako když do ní vane vítr.

Za ideální se považuje tzv. mechovitá srst, která budí dojem, jako by pes byl vystřižen z molitanu. Její pesíky jsou skoro stejně dlouhé jako podsada, srst je extrémně hustá a odstává téměř kolmo od kůže. Tato srst také často líná zvláštním způsobem jakési průběžné výměny odumřelých chlupů za nové, takže je pes neustále v dobré výstavní kondici.

Zbarvení shiby je v podstatě trojí: čistě žluté, sezamové a černé se žlutými znaky (viz příklady a The National Shiba Club of America).

Žlutá barva srsti má velkou variabilitu – od světlé, téměř krémové až po temně rudou. Nejčastěji se objevují shiby ve zlatém a rezavém odstínu. Krémové shiby jsou málo časté a toto zbarvení je méně žádoucí. Jako sezamové jsou označovány ty shiby, které mají přes základní žlutou barvu různé sytosti stínování řídké černé srsti. Sytost stínování může být různá, ale vždy převládá základní žlutá barva, především v podsadě.

Černí jedinci se žlutými znaky nejsou tak častí jako žlutí a také požadavky na jejich vybarvení jsou přísnější než u žlutých. Není žádoucí, aby žluté znaky byly příliš světlé, ale i příliš syté – rezavé – jsou považovány za vadné. Temně zbarvené plochy by měly být syté a je žádoucí, aby i podsada byla černá. Světlejší barva okolo tlamy se má spojovat s oblastí světlé srsti na hrudi širokou náprsenkou. Není žádoucí, aby žlutá plocha kolem tlamy byla odžluté na prsou oddělena černou srstí.

Každá shiba musí mít urajiro. Urajirem je myšlena oblast světle zbarvené srsti na spodku nohou, na prsou, hrdle, okolo tlamy (ale ne na nose), nad očima, na břiše a na spodní straně ocasu. Urajiro je někdy opticky téměř bílé, ale přesto nejde o bílé znaky v pravém slova smyslu. Je způsobeno zvláštním modifikačním faktorem, který má vliv na žlutou barvu srsti a který dosud nebyl důkladně vědecky prozkoumán. Pravé bílé znaky, které shiby také mají, jsou důsledkem tzv. pronikajícího albinismu, což je spontánní a nijak regulovatelný výskyt bílých skvrn u jinak celobarevných zvířat. Vyskytují se především na prsou, tlapkách, špičce ocasu, krku. Standard ani japonský výklad o bílých znacích nemluví, zahrnuje je pod pojem urajira, což je genetický omyl, ale pro nás výhodný.

Za nežádoucí se u shiby považuje tečkování bílých ploch a výskyt bílých skvrn natěle. O skvrnách na šíji se vedou polemiky – někteří japonští rozhodčí je nedoporučují, jiní je považují za přípustné. V mimojaponských zemích jsou tolerovány.

Bílý obličej (bílý hřbet nosu a celé partie kolem očí až k uším) nebo přetrvávající černá maska jsou vždy považovány za vadu. Japonci tvrdí, že jsou důsledkem křížení shiby s jinými plemeny, především mikawou. Černá maska, která s věkem zmizí, je u shib častá a není považována za vadu.

Autorka Hana Petrusová vysvětluje standard shib.